Během covidu se mi narodil Honzík, tudíž jsem se naráz ocitla v takové double karanténě. Den měl rázem stovky hodin, které jsem většinou prokojila a říkala jsem si, jak dlouho tohle může trvat a co asi teď budu dělat. Spousta maminek se na mateřské nachází v podobná situaci. Člověk nemá na nic čas, ale zároveň někde na obzoru svítá chuť a touha začít s něčím novým. A já si tenkrát řekla: Lepší než se zbláznit, začnu se učit jazyky.
Narazila jsem na tehdy vznikající aplikaci 2000slovíček, která mě lákala svou zábavnou formou učení a z jejich nabídky angličtiny, němčiny a španělštiny jsem si zvolila španělštinu. U slova „dinero“, kdy si máte představit dinosaura v bance čtoucího si erotický časopis, jsem se smála nahlas a nemohla přestat – aplikace splnila, co slíbila. A Honzík právě usnul - dvě mouchy jednou ranou.
Tak začala moje láska ke španělštině. A pokračovala dál. Když jsem poprvé viděla video Español con Juan, nevadilo mi, že nerozumím ani slovo, protože španělský lektor Juan mě svým elánem úplně vyřídil. Vitální šedesátník, který musel být za mlada mimořádně atraktivní, charisma neztrácel ani nyní s točícím se cédéčkem na temeni, artikuloval, rozhazoval rukama, vykuloval oči a hovořil o úskalích španělského jazyka.
"Jeho elán a přístup k jazyku začal způsobovat to, že jsem začala uměle vyhledávat činnosti, kdybych si mohla bez špatného svědomí jeho lekce poslechnout. Jednou z těchto činností se stalo mytí nádobí. Nesnáším mytí nádobí. Nemáme doma myčku, tedy je třeba u dřezu trávit alespoň několik desítek minut denně. S Juanovými lekceme bylo ale naráz všechno jinak. Juan vyskočil z notebooku přímo k nám do kuchyně a za stálého španělského švitoření mě od dřezu odstrčil a umyl všechno za mě. Teď stačí pustit youtube a už myčku nepotřebuju."
Ve žlutočervené učebnici pro samouky jsem si prošla prvních několik lekcí a na italki objevila lektora, který jako by vypadl z telenovely, Juana z Bogoty. „Hola, me llamo Juan Angulo, soy actor.“ Povídali jsme si nejvíc o dětech (Honzík alias Juanito většinu lekcí propil nebo prospal), hudbě a Kolumbii.
Od kuchyňského stolu jsem takto začala poznávat latinskou Ameriku, Kolumbii a hlavně španělštinu, především v době nočního klidu.
"Mít lekci pozdě večer je nejlepší, protože ta většinou pokračuje i po vypnutí zoomu, stále si „povídáme“, když si čistím zuby a pošpičkách zalehnu. A když usnu, hovoříme v bogotském Muzeu zlata s Marquézem a Escobarem o nejjedovatější žábě na světě žijící v kolumbijském pralese, Shakira nám přináší kolumbijskou kávu, zatímco charismatický Juan stojí opodál, telefonuje a mocně na nás gestikuluje, že to hned vyřídí a přidá se k nám."
No a přesně takto idylicky jsem si představovala svoje studium němčiny, které jsem v minulosti několikrát nakousla, takže jsem se začala dostávat do nebezpečné kategorie „věčného začátečníka“.
Po několika nezdařených pokusech najít zábavného německy mluvícího youtubera „à la Juan“ jsem narazila na Ahmeda se srostlým obočím a milým hlasem. Mladého učitele z Egypta, který původně studoval v Berlíně architekturu.
Hodina nakonec proběhla, docela jsme si popovídali ovšem in English (mojí angličtině se nesmál), no a hledala jsem dál. A ačkoli jsem byla vůči českým lektorům spíše skeptická, náhodou jsem narazila na Honzovo video, ve kterém překládá nápisy na německých popelnicích. Přepadl mě podobný záchvat smíchu jako Ahmeda, koupila jsem si okamžitě roční předplatné a stala se členkou Jazyků pro Bohémy a pravidelnou návštěvnicí Virtuálních tříd a Jazykových kaváren. Když to Ahmed vzdal, bude to se mnou muset vydržet někdo jiný.
