Chtěl bych začít s tím, že jsem určitě ve svém mladém věku, když mi bylo 20 let, nepočítal, že bych chtěl pracovat v zahraničí. Bohužel jsem nedošel úspěšně k maturitě. Takže moje první cesta nevedla do Německa, ale do Prahy.
Pracoval jsem v malém podniku kde jsem zákazníkům připravoval kebab. Extra nic zajímavého, většinou jsem dělal noční služby. Po jednom večerním nedorozumění se šéfem jsem na místě dal výpověď.
Dojel jsem na svůj byt a přemýšlel jsem co budu dělat, abych vydělal peníze. Zapálil jsem si "cigaretu" na uklidnění. Jak si tak kouřím, tak mi začne zvonit telefon. Jeden znamý, se kterým nejsem v kontaktu a známe se spíše z letních kempů, mi najednou telefonuje. Tak zvednu telefon a v tu ránu se ozve "Ahoj jak se ti daří, nehledáš práci?" Nevěděl jsem jestli na mě účinkuje už ta "cigareta" nebo slyším správně. Odpověděl jsem: "Asi před hodinou jsem dal výpověď. Nemám prachy ani práci." "Tak já pro tebe za 2 hodiny přijedu - mám pro tebe práci v Německu." Neptal jsem se ani, co je to za práci. Prostě potřebuji práci, tak to beru.
Za okny ubíhala cesta a já měl v hlavě jen 2 otázky: Kam jedeme? Co tam budu dělat? A hlavně: Vždyť já vlastně vůbec neumím německy! "Jedeme do Leverkusenu a budeš pomáhat v obchodu pro OBI skládat regály."
Leverkusen a první neúspěšný pokus v OBI
Když jsme dorazili po 7 hodinové cestě do Leverkusenu, tak jsem si hodil věci na ubytování a byl jsem rovnou odvezen do OBI. Čekali tam na nás další 3 kluci, co byli taky Češi. Bohužel další 3, co neuměli ani slovo německy.
Můj známý byl jen zprostředkovatel agentury, co nabírala lidi. Takže nám řekl, že se máme uvnitř nahlásit. On sám si sedl do auta a odjel zpátky do Čech. Jak jsme vlezli dovnitř, vypadalo to, že o nás nikdo nestojí, protože jsme ani jeden nedokázali říct, že jsme přijeli na práci. Po následné domluvě nohama a rukama jsme začali dostávat úkoly, co máme dělat. Já jsem dělal, že něco dělám ale vůbec jsem těm německým povelům nerozuměl.
"Dopadlo to tak, že jsme tam 2 týdny pracovali, ale pak jsme dostali výpověď, protože jsme vůbec nikomu nerozuměli. Přijel pro nás autem jeden kluk, který nás odvezl do Čech. Jelikož jsme tam byli úplně zbytečný ,tak nás ta česká agentura nechtěla vyplatit, protože byli z německé strany jen stížnosti."
Druhá šance a cesta nahoru
Asi za týden mi opět zazvonil telefon od mého známého, jestli prý nehledám
práci. Odpověď zněla: "Ano hledám, ale posledně jste mě nezaplatili."
Začal mi nabízet novou práci. Jednalo se o hlídaní velkého objektu, který se
chystal na ubytování vlny uprchlíků z Arabských zemí.
No jelikož jsem práci neměl, tak jsme si (i když teď už bez větší důvěry) podali ruce a já odjel spolu ještě s jedním novým kolegou do Německa.
Na místě bylo pár Čechů, většina byli Němci. Dělal jsem s jednou německou kolegyní, která na mě furt mluvila, ale já nerozuměl.
Začal jsem se učit v práci slovíčka a snažil jsem se s německým personálem komunikovat. Postupně se moje němčina zlepšovala. Není to němčina, kterou bych se učil ve škole.
"Ale jde znát, že když si člověk projde prostředím v cizí zemi bez cizího jazyka, nechce vypadat jako totální blbec a chce být ve své práci spolehlivý, aby rozuměl, co se od něj v práci očekává."
Nový pohled na němčinu
Zajímavé bylo, že když jsem se naučil ovládat základy němčiny natolik, že jsem byl schopný takové té pracovní komunikace na základní úrovni, vytratil se ze mě najednou onen "pud sebezáchovy" a s ním i motivace.
Proč bych si měl nechat utéct 2 roky, během kterých mohu zlepšit sama sebe? Jsem velice rád, že jsem objevil v lednu 2024 stránky Němčina pro Bohémy. Skupina mi dala motivaci se opět pustit do učení a posunout se v jazyce dál. V Jazykových kavárnách mám možnost vyzkoušet si reálnou konverzaci s lidmi, kteří jsou na tom podobně jako já. To mi vyhovuje. Pro mě je důležité hlavně mluvit, ale když už mi nějaká gramatická chyba leze přes hlavu, kouknu se na video, vyplním si pár testů nebo navštívím Virtuální třídu na dané téma. Vidět lidi, kteří jsou v podobné situaci jako já a vědomí toho, že nejsem sám, mě vždycky nakopne. Zjistil jsem, že duch komunity je silnější než disciplína.
