Dostala jsem k Vánocům učebnici se slovníkem japonštiny a kochala se krásou hiragany a katakany. Tyto abecedy a pár základních slovíček se dají naučit poměrně rychle, zbytek je výrazně komplikovanější.
Je zajímavé, že Japonci mají téměř stejnou fonetickou strukturu jako čeština (až na ř pochopitelně), takže výslovnost jednotlivých slovíček je překvapivě docela snadná.
Na této hodině jsem potkala Tara, který pomalu a v základních frázích nicméně nesmírně kultivovanou češtinou mluvil o své fascinaci českou hudbou. Probleskne mi, ne nadarmo Dvořákovy symfonie a hlavně Janáčkovy opery dobyly svět a teď svou expresivitou okouzlují zemi Vycházejícího slunce. Taky si říkám, jak pečlivě vyslovuje a jak snadno mu rozumím, rozuměl by mi on, kdybych se osmělila říct těch pár triviálních vět? Když stále povídal a já poslouchala, dostali jsme se ke konkrétním interpretům.
Konečně. Byla jsme napjatá, který z našich velkých interpretů to bude. Bude to Janáček? Bude to Smetana? Kdo z našich velikánů stále buduje svým dílem povědomí o naší malé, na kulturu bohaté zemi?
"Kabát", ozvalo se z úst mladého Japonce Tara.
"Ještě jednou?" zeptala jsem se. Chtěla jsem si být jistá, že slyším dobře.
"Ka - bát", zopakoval mi a jeho oči se leskly láskou.
Skupina Kabát a hlavně Pepa Vojtek ho přiměli studovat český jazyk.
Večer jsem pak přemýšlela nad tím, jak někdy zápasím s motivací (poslední dobou například při studiu němčiny). A pak mi to došlo. Já nemám v němčině svého Pepu Vojtka. Nejen že ho nemám - já ho nutně potřebuju!
