Výslovnost v němčině

Německá výslovnost by se podle mě dala rozdělit na dvě skupiny. Funkční a elegantní. Já si například spoustu vět vystačil s tou funkční. Jinými slovy: Němci mi rozuměli a ba naopak si můj "akcent a netypickou výslovnost" užívali. A to není k zahození. Pokud ale jsme ochotni tuto "originalitu" obětovat a chceme do sebe dostat elegantní němčinu, čeká nás cesta. Osvojit si tyto návyky nemusí být lehké. Budeme k tomu potřebovat nejspíš i lektora, který nás bude korigovat. My naštěstí Kurzy výslovnosti pořádáme. Tento učební materiál vás ale zkusí provést a seznámit s těmi nejzásadnějšími pravidly německé výsovnosti. Pro mě osobně bylo fascinující cestou vidět mechaniku a pozadí toho, jak se správná výslovnost tvoří. Kam se klade jazyk, co dělá se zuby, co s dechem… Člověk si najednou uvědomí, co všechno se dá pusou dělat.

Němčina má několik klíčových rozdílů oproti češtině, které je dobré mít na paměti hned od začátku.

Stejně jako před sportem je dobré zahřát svaly, i před mluvením pomůže krátká rozcvička - Jazyková rozcvička (Mundgymnastik).

• Rty: střídavě našpulit a roztáhnout do úsměvu.
• Jazyk: rychlé „drdrdr“ o patro, vyplazování dopředu a do stran.
• Dech: zhluboka se nadechnout a vyslovit dlouze „aaaa“, „oooo“, „uuu“.

Tato cvičení pomohou uvolnit orgány mluvidel a připravit hlasivky na výslovnost.

V němčině najdeme 3 přehlásky. To je ta dvojtečka nad písmenem, které se v němčině říká Umlaut. Umlaut vznikl ve středověké němčině jako značka pro změnu výslovnosti samohlásky, původně jako malé „e“ napsané nad písmenem. Postupně se zjednodušil do dvojtečky nad písmenem (ä, ö, ü).

Kombinace U + I: našpulte rty jako na „u“, jazyk ale dejte vysoko vpředu jako na „i“.

Čeština tento zvuk nemá.

Kombinace O + E: rty jako na „o“, jazyk blíže k „e“.

Podobné francouzskému peu.

Krátké ä se vyslovuje jako české „e“. Dlouhé ä se blíží českému „é“.

K nejčastějším chybám Čechů patří to, že:

1. Ü se zaměňuje za „u“ nebo „i“. (fünf → funf/finf)
2. Ö se vyslovuje jen jako „o“ (schön → šón)
3. Ä se plete s „a“ (Männer → maner).

To často může mít drastický význam na význam slova nebo i celé věty.

Tomuto tématu se detailně věnujeme zde: 10 dvojic slov u kterých má přehláska zásadní dopad na význam slova. Můžete si tam i udělat nějaká cvičení.

V němčině se „R“ vyslovuje jinak než v češtině. Zatímco Češi jsou zvyklí na výrazné předojazyčné „r“ (tzv. vibranta), v němčině se používají jiné varianty. Je dobré si uvědomit, že německo R je jemnější, než to české. Je podobnější francouzskému R. Mám pocit, že lidé si někdy dělají srandu z německého R - a sice že je tvrdé. Zdaleka ne tak tvrdé, jako to české!

Také hrdelní [ʁ], jazyk vibruje mezi zuby. Jako když jemně vrčíme.

Zde se „r“ zeslabuje, často se vyslovuje jen jako neurčité „ə“ (schwa).

Čechům dělá potíže, že „R“ není tak ostré jako v rodné řeči. V němčině zní měkčeji, často skoro mizí.

Vyslovuje se vždy redukovaně: -er → [ɐ]. Na začátek stačí si představit písmeno A. Takže místo Lehrer zkus vyslovit nahlas Léra.

Už tohle samo o sobě pomůže. Další krokem by bylo toto -a trošku zavřít. Podobně jako anglický neurčitý člen [ɐ]. Nebo jako když vás někdo bouchne do břicha.

Nikdy nezní jako české „er“ se dvěma jasnými hláskami.

K nejčastějším chybám patří to, že: Výslovnost R příliš tvrdě, české „rrr“. V koncovce -er se zase snažíme vyslovit plné „er“, místo redukovaného [ɐ].

Přečti nahlas a soustřeď se na správnou výslovnost „r“ a „-er“:

• Mein Bruder ist Lehrer.
• Die Kinder singen im Garten.
• Meine Mutter wohnt in München.
• Er bringt den Ring seiner Schwester zurück.
• In meiner Wohnung gibt es einen Balkon.

I koncovka -ng a její výslovnost stojí za zmínku. Nejedná se o [ng], jak jsme na to zvyklí v češtině (bank). Jde spíše o zadopatrové [ŋ].

Typickou chybou u slov s „ng“ je tedy to, že vyslovujeme i „g“ (singen → singgen). To je ale potřeba polknout!

I zde najdeme obrovský prostor pro zlepšení - ale snadný a efektivní. Problém písmene -E je v tom, že ho máme chuť ignorovat. Přehlásky a podobné věci jsou pro český a slovenský mozek atypické, takže jim věnuje pozornost. Ale písmeno -E? To se vesele ignoruje. Přitom ho mají Němci vysoko - víc než to české. A na to je potřeba si dát pozor.

V němčině najdeme tři druhy písmene -E:

Vyslovuje se jako uzavřené „é“, podobné českému „í“, ale rty nejsou tolik napjaté. Píše se obvykle ee nebo eh.

Zní podobně jako české „e“. Píše se většinou jako jedno písmeno e.

Vyslovuje se velmi krátce a nevýrazně, podobně jako české „e“ ve slově pěna. Objevuje se v nepřízvučných slabikách, často na konci slov.

Češi mají tendenci vyslovovat tohle „e“ příliš jasně. Správně má být jen slabý, rychlý zvuk. Obecně je německé -E často daleko víc nahoře, než to české. Pomalu až přechází do ííí.

Jako cvičení si zkuste odříkat tuto básničku:

Es war einmal ein See, der war immer voll Schnee,
darum nannten ihn alle Leute Schneesee.
Um den See, wuchs Klee, der Schneeseeklee.

Slovní přízvuk (Wortakzent)

Každé německé slovo má jednu slabiku, na kterou se klade přízvuk - ta se vyslovuje silněji a déle. Obvykle to bývá první slabika:

Existují ale výjimky, zejména u slov přejatých z cizích jazyků:

U složených slov (Komposita) má přízvuk obvykle první část:

Chyba Čechů: často kladou přízvuk podle češtiny → např. místo Hotel [hoˈtɛl] říkají ˈhotel.

Intonace (Intonation)

V oznamovacích větách intonace klesá na konci.

Doplňovací otázky (W-Fragen) mají také klesavou intonaci. Takže i když se jedná o otázku, intonace klesá!

Ano/ne otázky: zde intonace stoupá.

Češi mají tendenci u všech vět nechat hlas klesnout - pak i otázka zní spíš jako oznamovací věta.

Umět německou abecedu je praktičtější schopnost, než byste si možná mysleli. Mně se hodila mnohokrát při hláskování jména nebo adresy (telefonická nebo i osobní komunikace s úřady apod.)

Většina písmen německé abecedy je intuitivní, co se výslovnosti týče:

Transkripce (Aussprache – Lautschrift)

Doporučuje se naučit alespoň základní znaky – usnadní to samostudium.

„S“

Na začátku slova před samohláskou → vyslovuje se [z].

Na konci slova nebo před souhláskou → vyslovuje se [s].

„ß“ (Eszett) a „ss“

Rozdíl mezi ß a ss je zhruba v tom, že samohláska před ß se vyslovuje dlouze a samohláska před ss krátce.

Fuß → fúúús
Fluss → flus

Pokud se chcete o tomto tématu dozvědět více, navštivte prosím tento učební materiál: Kdy se správně píše v německých slovech Eszett (ß, ostré s) a kdy dvojité s (-ss)?

„Z“

Vždy se čte jako [ts].

Skupiny souhlásek

SCH = [ʃ] – podobné českému „š“.

ST, SP (na začátku slova) = [ʃt], [ʃp]

Češi často chybují – vyslovují „st“ a „sp“ tvrdě.

TSCH = [tʃ] – stejné jako české „č“.

CHS ≠ TSCH – vyslovuje se [ks], nikoli „č“.

K nejčastějším chybám patří to, že vyslovujeme s na začátku jako české „s“ místo [z] (Sonne → ˈsonne místo [ˈzɔnə]). Také zaměňujeme ß a z - rozdíl je zásadní (weiß vs. Weiz-).

Do němčiny pronikla spousta slov z francouzštiny a angličtiny. Jejich výslovnost se často neřídí pravidly pro německá slova, ale zachovává si něco z původního jazyka. To může být pro studenty matoucí.

Příklady přejatých slov z francouzštiny:

Příklady přejatých slov z angličtiny:

Výslovnostní zvláštnosti:

Češi mají někdy tendenci vyslovovat Chef jako „čef“ místo správného [ʃɛf]. Navíc přejatá slova vyslovujeme s českým přízvukem na začátku: Computer jako „ˈkompjuter“ místo správného [kɔmˈpjuːtɐ]. Francouzská a anglická slova „počešťujeme“ – Café → kafe.

Intonace (Intonation)

Intonace je melodie věty - tedy to, jak hlas stoupá nebo klesá. V němčině nese gramatický i významový rozdíl:

Otázky s tázacím slovem (W-Fragen) → hlas také klesá.

Ano/ne otázky (Ja/Nein-Fragen) → hlas na konci stoupá.

Češi často nechávají hlas klesnout i v otázkách, takže to pak zní spíš jako oznamovací věta.

Plynulost řeči (Flüssigkeit)

Slovní a větný důraz (Akzent)

K nejčastějším chybám patří tedy: monotónní projev – všechny slabiky znějí stejně. Potom otázky bez stoupavé intonace. K tomu přílišné „sekání“ slov místo spojování a nedostatek rytmu - věta zní těžkopádně.

Přiznám se, že jsem vždycky byl zastáncem spíše té "funkční" výslovnosti - tedy jiným slovem: "Dokud mi rozumí, je vše ok…" S přibývající lektorskou zodpovědností (a kritikou na soc. sítích, haha) jsem se ale rozhodnul s tím něco udělat. Absolvoval jsem u nás pár kurzů a "mechanika" toho, jak se výslovnost vyučuje, mě velmi zaujala. Určitá fyzičnost toho aspektu mě bavila (kam klást jazyk, co se děje s tvarem pusy, rtů, atd.) A nejen v kurzech, ale i v mojí hlavě zaznívala často pro mě až filozofická otázka - jak moc je výslovnost důležitá? Kam bychom ji zařadili vedle slovní zásoby a gramatiky? Zjistil jsem, že názory se na to dost liší. A vy mějte ten svůj.

Já to ale asi pořád vidím ještě stejně:

• Slovní zásoba
• Gramatika
• Výslovnost

A odpověď na otázku proč mám vždycky stejnou: Představuji si, jak mě někdo vysadí uprostřed Číny a já mám přežít - dorozumět se. A kdyby přede mě někdo dal tři zázračné pilulky s nápisem GRAMATIKA, VÝSLOVNOST, SLOVNÍ ZÁSOBA, které když bych spolknul tak bych jednu z těch věcí dokonale ovládal, tak bych logicky skočil po slovní zásobě… s tou se dá přežít.

Samozřejmě, určitý kontra-argument by bylo to, že naučit se "dokonale" slovní zásobu je 100x náročnější, než pokrýt pravidla výslovnosti. A ty, když se naučíme, nám prostoupí celý jazyk - najednou - až ke kořenům.

Takže abych to shrnul - časová investice do správné výslovnosti je jednou z těch nejlepších a nejrozumějších, které kdy v jazyce uděláte.